I.díl

28. prosince 2008 v 19:10 |  →Nebezpečná volba←
když v tom mne z přemýšlení vytrhl křik z kuchyně!
Vyskočila jsem a snažila se porozumět sestříné nesouvislé řeči.
,,Máma……máma……letadlo se zřítilo Nikol!"Jakmile jsem uslyšela tuhle větu,vyběhla jsem ze svého pokoje a seběhla rychle schody!
,,Máma…umřela,je pryč!" křičela zoufale má sestra,se slzami v očích mne minula a běžela do svého pokoje!Stále jsem tomu nemohla uvěřit.Stála jsem jak omámená.Nemohla jsem se pohnout.
,,Máma je pryč?" zopakovala jsem a cítila,že už to dlouho nevydržím.Nejsem tak moc silná…ne na tohle.Slzy mě zapálily v očích a pak jsem přiběhla k telefonu.Zvedla jsem sluchátko…potřebovala jsem to slyšet…slyšet od doktora..od pilota….od mámy!
V telefonu se ozvalo pípnutí!
,,Né" spustila jsem a svinula se k zemi.,,To nemůže být pravda…nemůže!"vydala jsem ze sebe a pustila své city napovrch.Pod mými koleny,na kterých jsem seděla se pomalu,ale jistě tvořila kaluž slz.Moje …tvář začala rudnout a já….Jsem se ztratila v zapomnění,
O 5 dní později se konal pohřeb.Všichni v černém.Kam se mám podívat,aby mi to nepřipomínalo mámu?pomyslela jsem a opět ucítila ten nával hořkosti,pálení slz a bolest v srdci.Dívala jsem se na náhrobní kámen mé zesnulé maminky,kterou jsem tak milovala!Zírala jsem do prázdna.Znenadání jsem ucítila na svém pravém rameni dotek.Otočila jsem se..Byl to můj dědeček,který přijel do New Yorku z Mexika a nyní na mně upíral pohled.
,,Dědečku…"zalapala jsem po dechu.Bleskurychle jsem ho objala.Ale radost byla v nedohlednu.Za tu dobu,co byl dědeček v New Yorku jsem neměla chuť někoho vídat.
,,Máma mi tak chybí" zašeptala jsem…
,,Já vím zlatíčko,jsem tady s vámi ano?S vámi" uklidňoval mě dědeček a odtrhl mne od své hrudi.Moje sestra,stojíc za mnou mu vběhla do náruče.
,,Dědo , řekni že je to jen noční můra … proč se to tak stalo?" řekla.Na lodičkách nyní dosahovala výšky stejné jako dědeček,její řasy se dotýkaly k nebesům a od rtů se odrážel svit slunce,které nám dnes chtělo umožnit poslední rozloučení s mou maminkou.
Jelikož je jí už sedmnáct má pocit,že je dospělá.Jméno Katherine ji připadá o dost vznešenější než mé jméno-Nikol.Proto si možná dodává sebejistotu v pokynech.Copak ji to vůbec netíží?Zatímco my ztratili mámu,a já brečím,ona neupustila ani slzičku!Nevidí jak se trápím?
,,Nikol."slyšela jsem za svými zády a otočila jsem se.Byla to Alex…moje nejlepší kamarádka!"
,,Nikol."řekla znovu a začal se prodírat davem mým směrem.Když se dobelhala až ke mně…vroucně mne objala a já nechtěla,aby mě pustila.
,,Je mi to líto Nikol" posmutněla Alex a pustila mne ze sevření.,,Všem je nám to líto"pohlédla mi do očí.Ne,to jsem nechtěla.Nechtěla jsem ,aby viděla mé slzy,mou slabou vůli.Nakonec jsem povolila.
,,To zvládneš,vím to"pokračovala a znova mně objala.Nyní to trvalo déle.Pak objala mou sestru!
Po obřadě jsem jela s dědečkem domů,Katherine si ještě chtěla poslechnou poslední vůli naší maminky.Jakoby někoho zajímalo pár tisíc korun,máma byla cennější!
Po příjezdu domů jsem vzhlédla na stavení a zjistila: Už nikdy to nebude stejné"
O 3 roky později sedím na své posteli a píši do mého deníku.Vzpomínání na nejbolestnější okamžiky mého života mě obralo o sílu.Obrátila jsem listy až na první stránku.Přečetla jsem si ji:

Úvod
Ahoj,jmenuji se Nikol.Je mi 12 let a žiji v New Yorku s maminkou Sylvií a sestrou Katty.Miluji zvířata,možná proto mám v pokojíčku želvu Anny,rybičky Sed a Coulin a křečka Baddyho.

Otočila jsem o jednu stranu.

Tatínka neznám,jen Katty říká,že je to sympatický pán.Narodila jsem se už zde,s maminkou a sestřičkou.Sestra se narodila v Evropě…tam prý žije náš tatínek.Dědeček za námi přijíždí jen zřídka,protože má na své farmě hodně práce.

Otočila jsem o další stranu.

Slyšela jsem,jak se moje maminka se sestřičkou dohadují,jak snížit úroky za výdaje,Maminka má hodně práce a sestřička se jí snaží pomáhat,je ji přeci už sedmnáct a je o hodně chytřejší než já.

Pak jsem zalistovala úplně na konec mého deníčku.

Těším se na zprávy,které nám maminka pošle o dědečkové farmě.Říkala,že tam mají spoustu pěkných zvířat,a slíbila,že mi donese štěňátko.Ale já chci přece jet sní.Maminka mi to zakázala,ale já ji mám ráda i přesto,že tam chce pustit mou sestru a mne ne.

Odložila jsem svůj deníček a vložila ho do nočního stolku.Podívala jsem se na sebe do zrcadla.Nyní mi je patnáct,mé vlasy mají hnědou barvu,oči mám zelené.Mám štíhlou postavu a rty překryté leskem.Pomalu dospívám a všímám si druhého pohlaví.
Moji sestře ,,Katty" je dvacet a má blond barvu vlasů,ale nemá ji po mamince,spíše po tatínkovi,protože maminka měla barvu vlasů hnědou.Oči má modré,tím se také liší od nás.Líčí se velmi výrazně.
,,Nikol večeře" slyšela jsem ji a seběhla schody.Staromódní,máminu zástěru na pečení měla sestra uvázanou kolem pasu a točila se kolem sporáku k mikrovlnné troubě a zase zpátky.
Vběhla jsem do kuchyně a hravě otevřela šuplík,ve kterém byly uloženy příbory.
,,Nebuď tak skotačivá" stěžovala si Katty a otevřela ledničku.Vyndala z ní dvě vejce a skořápku lehce rozbila o hrnec.Natáhla ke mne ruce se skořápkou.
Nejdříve jsem nevěděla co po mne chce ale nakonec jsem to pochopila.Sebrala jsem skořápku a vyhodila ji do koše .Připravila jsem na stůl příbory a ubrousky.Konečný počet byl dvě.Už poslední rok večeříme se sestrou samy.
Katty vyběhla z kuchyně a chystala se zapnout televizi,protože jinak večeříme v úděsném tichu.V tom se začala z hrnce valit pěna a sporák začal prskat.
Stáhla jsem obočí a podívala se směrem k sestře,která se vztekem mířila opět ke sporáku.Já jsem však pokračovala v chystání.
Katty začala pomačkávat knoflíky a hodila s utěrkou o zem.
,,Sakra" zaklela a zmrzačila pohled na mne.Její pohled zel ledovou náplní.Vzhlédla jsem k ní a čekala co bude následovat.
,,Tos nemohla vypnout?"zasyčela a přiblížila se ke mně. ,,Jsi úplně k ničemu,myslíš , že všechnu práci budu dělat já?"
,,Nekřič na mě" hájila jsme se ale marně.
,,Rozmazlenče,běž mi z očí" vykřikla a opět se vrátila ke své práci.
Vřelo to ve mně,v těle se mi zastavila krev a já měla chuť ji udeřit příbory,které jsem držela v ruce o hlavu.Včas jsem se zastavila a mrskla jsem příbory ke stolu.
,,Stůj!zařvala za mnou Katherin když jsem spěšně vybíhala schody do svého pokoje.
,,Už toho mám po krk"vzlykala jsem.
Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.